Proč hraničářky sabotují terapii? HPO

Když terapie bolí víc než mlčení: Sabotování léčby u žen s hraniční poruchou osobnosti a role utajovaného traumatu

Úvod

Hraniční porucha osobnosti (Borderline Personality Disorder – BPD) je jednou z nejnáročnějších diagnóz v oblasti psychoterapie. Pacienti, především ženy, které tuto poruchu nejčastěji vykazují, často působí jako emočně nestabilní, impulzivní, intenzivní a zároveň hluboce zranitelné. Jejich cesta k uzdravení bývá komplikovaná a klikatá. Jedním z opakujících se fenoménů u této klientely je sabotování terapie – časté předčasné ukončení, střídání terapeutů, nebo povrchní účast bez skutečného otevření.

Tento článek se zaměřuje na hlubší vysvětlení, proč ženy s hraniční poruchou často nedokončí terapeutický proces, proč mají tendenci ho narušovat nebo opouštět – a jakou roli v tom hraje nepojmenované, nevyřčené a hluboce pohřbené trauma sexuálního zneužívání v dětství.

Terapie jako ohrožení, ne úleva

Zatímco většina lidí chápe terapii jako pomoc, žena s hraniční poruchou ji často podvědomě vnímá jako hrozbu. Její život je často postaven na vnitřním tajemství – něčem, co nesmí být vysloveno, natož pochopeno. V mnoha případech jde o dětské sexuální zneužívání, nejčastěji incestního charakteru.

Vnitřní nastavení zní:
"Jestli na to přijde, zhroutím se."
"Když to řeknu nahlas, ztratím kontrolu."
"Oni mi neuvěří. Nebo mě opustí."
"Když na to sáhne, zničí mě."

Terapie tedy není bezpečným místem – je potenciálním detonátorem.

Proč ženy s BPD terapii sabotují?

1. Strach z odhalení nejhlubší bolesti

Terapie vede nevyhnutelně k otevření minulosti, k pojmenování emocí a hledání souvislostí. Pokud je v jádru identity nepojmenované trauma – např. incest nebo dlouhodobé zneužívání v dětství, znamená to pro pacientku potenciální ohrožení její vnitřní rovnováhy, jakkoli křehké a destruktivní.

2. Ambivalence ve vztahu k autoritám

Typickým rysem hraniční poruchy je intenzivní vztahová dynamika – idealizace vs. devalvace. Terapeut bývá nejprve vnímán jako zachránce, později jako hrozba. Stačí drobný moment nepochopení, neshody nebo nepřítomnosti – a vztah se zhroutí.

3. Strach z opuštění a zároveň z přílišné blízkosti

Hraniční pacientky mají často silnou potřebu být blízko, ale zároveň se této blízkosti děsí. Jakmile terapie začne být hlubší, začne se aktivovat starý obranný mechanismus: "Když se otevřu, budu zneužita nebo opuštěna." A tak raději odejdou první.

4. Náhlé ukončení po náznaku konfrontace

Jakmile terapeut začne jemně naznačovat možnost traumatu, vnitřního konfliktu, nebo odhalí rozpor v řeči klientky, může dojít k prudké reakci – vzteku, útěku, zrušení sezení, případně přerušení terapie bez vysvětlení.

5. Terapii často nevyhledají samy

Mnoho žen s BPD přichází do terapie na popud okolí – partnera, rodiny, lékaře nebo kvůli hospitalizaci. Nemají vlastní motivaci k léčbě nebo ji mají jen částečně. Bez vnitřního rozhodnutí se změnit nemůže být proces efektivní.

Co se skrývá za hraniční poruchou?

Podle výzkumů (např. Herman, 1992; Zanarini et al., 2000) až 80–90 % žen s BPD zažilo v dětství nějakou formu zneužívání nebo zanedbávání, z toho většina opakované sexuální zneužívání, často v rodině.

Tyto ženy:

• mají hlubokou nedůvěru ke světu i sobě samým,

• považují své tělo za "špinavé" nebo "nebezpečné",

• cítí se vinny a zodpovědné za to, co se jim stalo,

• naučily se, že mlčet je bezpečnější než mluvit.

Vnitřní rozpor: "Chci pomoc – ale nesmíš mě znát"

Sabotáž terapie není znakem nerespektu, ale zoufalé snahy zachovat si kontrolu nad tím, co nesmí být vyřčeno. Terapeut představuje zrcadlo – ale zrcadlit něco, co bylo po celý život zapouzdřeno v temnotě, je nesmírně ohrožující.

Typické projevy:

• klientka odmítá mluvit o dětství nebo mění téma

• bagatelizuje vlastní utrpení

• lže, přikrášluje, nebo se zacyklí ve "vnějších problémech"

• zkouší, nakolik ji terapeut "unese" – testuje hranice, stabilitu, loajalitu

Jak s tím pracovat?

• Neinterpretovat ukončení terapie jako selhání – je to signál, že systém je ohrožen a chrání se

• Vytvářet maximálně bezpečné prostředí – bez nátlaku na rychlé otevření

• Přijímat ambivalenci – terapie je často "dva kroky vpřed, jeden zpět"

• Respektovat tempo klientky – tlak může spustit retraumatizaci

• Pracovat s tělem, emocemi a stabilizací dříve než s minulostí

• Vždy validovat – její pocity, obavy i potřebu kontroly jsou legitimní

Závěr

Ženy s hraniční poruchou osobnosti neopouštějí terapii proto, že by ji nechtěly – ale proto, že jim příliš připomíná to, co je nejvíc ohrožuje: blízkost, odhalení, přiznání slabosti a pravdy. Mnohé z nich nesou těžké trauma, o kterém nikdy nemluvily – a které nechtějí slyšet ani samy v sobě. Terapie tak není jen cesta k uzdravení – je to střet s vlastním stínem. A ten bolí.