Pachatel není pedofil

12.06.2025

Zneužívání vlastních dcer: Když pachatel není pedofil, ale něco horšího

Úvod

Sexuální zneužívání dětí bývá veřejností často spojováno s představou "klasického" pedofila – nemocného člověka, který je výlučně sexuálně přitahován k dětem. Tato představa je však ve velkém počtu případů nepřesná. Zejména pokud se bavíme o incestuálním zneužívání dcer jejich vlastními otci, zjistíme, že většina těchto pachatelů nejsou klasickými pedofily, jak je definuje psychiatrie. Kdo tedy jsou? Jaké poruchy, motivace nebo deviantní sklony u nich hrají roli?

Kdo je pedofil?

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10/ICD-11) a Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-5) je pedofilie klasifikována jako parafilní porucha, kdy je sexuální vzrušení zaměřeno výhradně nebo převážně na děti prepubertálního věku (obvykle do 13 let). Aby šlo o diagnózu, musí být tyto impulzy přetrvávající (alespoň 6 měsíců) a způsobovat osobní distres nebo vést ke skutečnému chování.

Proč tedy většina pachatelů incestního zneužívání není pedofilní?

Výzkumy (např. Marshall & Barbaree, 1990; Finkelhor, 1984) opakovaně ukazují, že:

  • Většina otců, kteří sexuálně zneužívají své dcery, nemá výlučnou sexuální preferenci pro děti.

  • Nejsou vzrušováni všemi dětmi – zaměřují se pouze na tu konkrétní, která je jim blízká, emocionálně závislá a dostupná.

  • Často mají sexuální vztahy s dospělými ženami a nejsou obecně vnímáni jako sexuálně devianti.

To však neznamená, že jsou psychicky zdraví. Tito muži nevykazují typický pedofilní vzorec, ale spíše jiný typ poruchy nebo deviace – někdy označovaný jako incestuální parafilie, sadistické rysy, nebo komplexní poruchy osobnosti.

Co tedy pohání otce, kteří zneužívají vlastní dcery?

1. Instrumentalizace dítěte – moc, kontrola, ventilace frustrace

Tito pachatelé často neusilují primárně o sexuální uspokojení, ale o moc, kontrolu a únik z vlastního selhání či frustrace. Dítě vnímají jako snadno dostupný objekt, který se nemůže bránit.

2. Psychopatie a narušená empatie

Někteří otcové vykazují rysy psychopatické osobnosti – nedostatek svědomí, empatie, schopnosti prožít vinu. Dítě pak není vnímáno jako lidská bytost, ale jako prostředek.

3. Narcistická porucha osobnosti

Narcističtí otcové mohou zneužívat dceru jako prodloužení svého ega. Chtějí být obdivováni, vnímaní jako "mocní" – a dětské tělo se stává nástrojem naplnění jejich patologické potřeby potvrzení vlastní důležitosti.

4. Parafilie mimo pedofilii

Některé případy lze zařadit pod jiné parafilie:

  • Incestní parafilie – specifická porucha, kdy je sexuální vzrušení vázáno na příbuzenský vztah.

  • Coercive paraphilia – nutkání porušovat normy a překračovat hranice.

  • Hebefilie nebo efebofilie – sexuální zaměření na pubescentní dívky, nikoli děti.

5. Závislost, deprese, osobní krize

V některých případech se jedná o muže s duševní poruchou, alkoholismem nebo depresí, kteří se "ztrácí" v morální realitě – často s tragickým důsledkem pro dítě.

Navenek normální: dvoutvářnost pachatelů

Jedním z nejznepokojivějších faktů je, že tito muži velmi často působí navenek zcela normálně. Jsou to:

  • "milující otcové", kteří se účastní rodinných oslav

  • "spořádaní zaměstnanci", bez trestní minulosti

  • "komunikativní partneři", kteří se chovají příkladně – navenek

Tato dvoutvářnost výrazně komplikuje odhalení zneužívání. Okolí, včetně matky, často odmítá uvěřit, protože se nedokáže srovnat s tím, že "takový hodný chlap by něčeho takového byl schopen". Tím však oběť zůstává bez ochrany.

Případové studie a výzkumy

  • Studie Elliotta a Beech (2009) ukázala, že méně než 20 % pachatelů incestního zneužívání splňovalo diagnostická kritéria pro pedofilii.

  • Výzkum Browna a Londona (2006) ukázal, že většina incestních pachatelů vykazuje hybridní motivace: směs moci, nedostatečných zábran, deviantního vzrušení a citové prázdnoty.

  • Nejvyšší riziko incestního zneužívání je u dětí ve věku 9–14 let, kdy pachatelé kombinují sexuální impulz s dostupností, strachem dítěte a slabostí okolí.

Psychologický dopad na oběti

Zneužívání otcem je specificky devastující, protože:

  • Zneužita není jen sexualita, ale i vztahová důvěra a identita.

  • Oběť nemá kam utéct – zlo přichází z prostoru, který měl být bezpečný.

  • Vzniká extrémní rozpor – otec je zároveň "ochránce" i "násilník".

  • Častým důsledkem je hraniční porucha osobnosti, disociace, poruchy vztahů, hluboké deprese a poruchy sebehodnoty.

Závěr

Muži, kteří zneužívají své vlastní dcery, nejsou ve většině případů klasickými pedofily, ale vykazují širokou škálu psychopatologických rysů a poruch – od parafilií po narušenou osobnostní strukturu. Jejich chování je výsledkem moci, manipulace, osobní poruchy a sexuální deviace, nikoli výlučně "nemoci pedofila". Navenek přitom často působí jako běžní členové společnosti – právě proto jsou tak nebezpeční.

Pochopení této skutečnosti je zásadní pro efektivní prevenci, rozpoznání a zásah. Společnost musí přestat hledat "typického úchyla" a místo toho začít rozpoznávat varovné signály chování, poruch vztahů a skryté manipulace – i když přichází od lidí, kterým jsme zvyklí věřit nejvíc.

Share