Nevěří mi zneužívání aneb sekundární viktimizace
Sekundární viktimizace: Neviditelné násilí, které ničí důvěru obětí
Úvod
Sexuální zneužívání dětí je jedním z nejzávažnějších zločinů proti lidské důstojnosti. Zanechává hluboké trauma v psychice oběti, narušuje vztah k sobě i světu. Méně známou, ale neméně ničivou skutečností je tzv. sekundární viktimizace – tedy znovu-pokoření oběti ze strany institucí, odborníků nebo společnosti v momentě, kdy se pokouší své trauma sdělit a hledat pomoc. Ve světle výzkumů, které ukazují, že 9 z 10 dětí říká pravdu, když tvrdí, že byly sexuálně zneužity, je tato sekundární viktimizace nejen neetická, ale i systémově nebezpečná.
Co je sekundární viktimizace?
Sekundární viktimizace označuje další psychické a často i právní poškození oběti v důsledku necitlivého nebo chybného postupu institucí, jako jsou soudy, policie, sociální pracovníci, školy nebo zdravotnický personál. Může se jednat o:
Zpochybňování výpovědi dítěte ("vymýšlí si", "manipuluje ho matka")
Opakované výslechy bez ohledu na psychický stav dítěte
Bagatelizaci traumatu ("děti si často neuvědomují, co říkají")
Nesprávné posudky soudních znalců založené na zastaralých modelech
Nedostatek empatie a respektu během vyšetřování či soudního procesu
Sekundární viktimizace má destruktivní dopad. Oběť si znovu prožívá pocity studu, bezmoci a zrady. Mnohdy dochází ke ztrátě důvěry ve spravedlnost a může dojít k úplnému stažení výpovědi – ne proto, že byla lživá, ale proto, že byl proces neúnosný.
Statistiky, které nelze ignorovat: 9 z 10 dětí mluví pravdu
Podle opakovaných mezinárodních studií a údajů např. z americké National Child Advocacy Center či německé psychologické komory, se ukazuje, že v 90 % případů jsou výpovědi dětí o sexuálním zneužívání pravdivé. Falešná obvinění ze strany dětí jsou extrémně vzácná a tvoří odhadem 5–10 % případů. Pokud k falešnému obvinění dojde, je obvykle důsledkem:
vlivu dospělé osoby (např. při rozvodových sporech),
nedorozumění či dezinterpretace,
psychické poruchy (velmi vzácně).
Zásadní chybou je však to, že systém často předpokládá opak – že dítě lže, pokud neexistují "tvrdé důkazy". Tento přístup je přežitkem patriarchální a rigidní justice, která dává přednost "presumpci neviny" i v případech, kde dítě nemá jinou možnost než vlastní slova.
Příklady sekundární viktimizace
Sedmiletá holčička vypovídá na policii, že ji sexuálně obtěžuje vlastní otec. Výpověď je označena za "nedostatečně věrohodnou", protože mluví "příliš dospěle". Dítě je umístěno zpět k otci, kde dochází k dalšímu zneužívání.
Dospívající dívka je v krizovém centru, kde opakovaně sděluje, že byla zneužívána rodinným známým. Její případ je odložen, protože "neprojevuje dost emocí" a "její chování je příliš klidné". O dva roky později se pachatel přiznává po zadržení v jiném případu.
Matka, která uvěří dceři, že ji obtěžuje nevlastní otec, je osočena ze syndromu "implantace falešné vzpomínky". Ztrácí právo na péči, dítě je dáno do střídavé péče i přes výslovné výhrady.
Pochybení systému a jejich příčiny
Zastaralé metodiky výslechů – mnohé výslechy dětí neprobíhají citlivě, nejsou vedeny vyškolenými psychology nebo specialisty na dětské trauma.
Soudní znalci bez specializace – někteří "odborníci" posuzují výpovědi dětí bez pochopení pro vývojovou psychologii a trauma.
Zásadní nedůvěra ke slovům dítěte – systém stále často předpokládá, že dítě může být zmanipulováno nebo lže, pokud není znásilnění "vidět".
Nadměrná právní ochrana pachatelů na úkor obětí – v praxi vede k zamezení zásahu v kritickém momentu, zejména v případech incestního zneužívání.
Stigmatizace matek, které stojí za dětmi – místo podpory čelí často obviněním z manipulace nebo hysterické přecitlivělosti.
Důsledky pro oběť
Ztráta důvěry ve spravedlnost a pomoc
Zesílení traumatu a retraumatizace
Rozvoj posttraumatické stresové poruchy (PTSD)
Sebepoškozování, deprese, pokusy o sebevraždu
Ztížená budoucí spolupráce s odborníky nebo institucemi
Oběti často říkají: "Horší než to, co mi dělal on, bylo to, že mi nikdo nevěřil."
Co lze změnit?
Zavedení povinného školení pro vyšetřovatele, psychology i soudce v oblasti dětského traumatu.
Jednoznačné přijetí výpovědi dítěte jako plnohodnotného důkazu, pokud je podpořena konzistentností a nevykazuje známky vnější manipulace.
Vytvoření specializovaných týmů pro výslechy dětí – včetně použití nahrávek, panenek, a citlivé práce s výrazy.
Ochrana rodičů, kteří dítě podporují, nikoliv jejich kriminalizace.
Změna veřejného diskurzu – věřit dětem musí být výchozím postojem, nikoliv výjimkou.
Závěr
Sekundární viktimizace je tichým skandálem systému. Zpochybňování, odkládání nebo ignorování výpovědí dětských obětí není jen chybou – je další formou násilí, která může být stejně ničivá jako samotné zneužívání. Pokud víme, že v 90 % případů děti mluví pravdu, pak každé nesprávné odmítnutí jejich hlasu je selháním společnosti jako celku. Změna je nutná – nejen na úrovni zákonů, ale především v našem postoji k dětem, jejich bolesti a jejich pravdě.