Hraniční porucha osobnosti a zneužívání

09.06.2025

Jak trauma, zneužívání a opuštěnost formují psychiku a vztahy dospělých

V hloubi každého člověka se skrývá příběh. Někdy je to příběh tichý, zamčený za zdmi nevysloveného dětského utrpení. Pro některé lidi tento příběh nikdy neskončí — přetváří se v diagnózu zvanou hraniční porucha osobnosti (HPO). Nejde jen o "náladovost" či "přecitlivělost". Jde o duševní přežívání v prostředí, které bylo kdysi zničující.

Co je hraniční porucha osobnosti?

HPO je závažná psychická porucha, která ovlivňuje myšlení, cítění, chování a mezilidské vztahy. Typickými rysy jsou:

  • extrémní emoční nestabilita,

  • chronické pocity prázdnoty,

  • impulzivita (často sebedestruktivní),

  • strach z opuštění,

  • časté výbuchy hněvu,

  • problém s identitou,

  • tendence k sebepoškozování nebo pokusům o sebevraždu.

U většiny pacientů se tyto příznaky začínají formovat už v dospívání. Ale kořeny HPO často sahají hluboko do dětství — konkrétně k traumatu.

Když dítě nemá kam utéct: zneužívání jako počátek HPO

Podle výzkumů má většina lidí s HPO za sebou některou formu těžkého traumatu. Nejčastěji se jedná o:

  • sexuální zneužívání, často pachatelem z nejbližšího okruhu (otec, nevlastní otec, dědeček),

  • fyzické týrání – bití, zamykání, tresty,

  • emoční zanedbávání – ignorování, zesměšňování, ponižování,

  • psychické týrání – manipulace, odmítání, výhružky,

  • svědectví domácího násilí – dítě jako tichý pozorovatel matčiny bolesti.

Dítě se v těchto situacích učí jediné – svět není bezpečné místo. A co je horší – ani já sám/sama nejsem hodný/hodná lásky.

Proč to tak bolí: jak trauma mění mozek i duši

Trauma způsobuje doslova neurologické změny. Dětský mozek, který je extrémně plastický, reaguje na nebezpečí zvýšením stresové reakce. To může vést k:

  • přecitlivělosti na odmítnutí,

  • výkyvům nálad,

  • problémům s pamětí a koncentrací,

  • disociaci (pocit, že nejsme ve svém těle),

  • vnímání světa jako nepřátelského místa.

Když je dítě dlouhodobě vystaveno bolesti, naučí se přežívat — ne žít.

Disociace: Únik z nesnesitelného

Jedním z obranných mechanismů obětí zneužívání je disociace — psychologické odpojení se od reality. Pro jedince s HPO je disociace běžná a může se projevovat jako:

  • ztráta vzpomínek na určité události (amnézie),

  • pocit, že svět je nereálný (derealizace),

  • pocit, že tělo nepatří jim (depersonalizace).

Mnozí pacienti říkají:
"Raději necítit vůbec nic, než znovu cítit to, co tehdy."

Vztahy jako bojiště

Osoby s HPO často touží po lásce intenzivněji než kdokoliv jiný – a zároveň se jí nejvíce bojí. Typickým rysem je:

  • idealizace partnera → následná devalvace ("miluju tě – nenávidím tě"),

  • extrémní strach z opuštění → panika při jakékoliv známce vzdálení,

  • žárlivost, podezřívání, testování partnera.

Tato dynamika často vede k toxickým vztahům nebo častému střídání partnerů, což pouze posiluje pocity viny, méněcennosti a beznaděje.

Sebepoškozování a závislosti: bolest jako útěcha

Když je psychická bolest nesnesitelná, přichází fyzická. Sebepoškozování je u HPO časté – jedinci se řežou, pálí, škrábou nebo si jinak ubližují.
Cílem není pozornost – cílem je cítit něco, nebo přerušit vnitřní peklo.

Další častou strategií je únik skrze:

  • alkohol,

  • drogy,

  • nadužívání léků,

  • nutkavý sex nebo přejídání.

Existuje naděje?

Ano. I když HPO patří k nejnáročnějším psychickým diagnózám, pomoc existuje. Nejefektivnější metodou je tzv. dialekticko-behaviorální terapie (DBT), která učí:

  • zvládat emoce,

  • zklidnit mysl,

  • budovat zdravé vztahy,

  • a hlavně — znovu věřit v sebe.

Pomáhá i dlouhodobá psychoterapie, podpůrné skupiny, mindfulness, arteterapie, nebo propojení s komunitou, kde se člověk necítí jako "šílený" nebo "neopravitelný".

Závěrem: z bolesti může vyrůst síla

Hraniční porucha osobnosti není charakterová vada. Je to reakce duše na to, že byla příliš dlouho sama v temnotě. Člověk s HPO může být zároveň velmi empatický, citlivý, kreativní — jen se ještě nenaučil, jak svou citlivost neobracet proti sobě.

Pokud čtete tento článek a poznáváte sebe, nebo někoho blízkého – vězte, že vaše minulost vás nedefinuje. Můžete začít znovu. A bolest, kterou jste přežili, může být základem vaší budoucí síly.